Aristokraté noci – literární vývoj druhu

Na žádost několika lidí, kteří se zabývají tematikou vampirismu, tady uveřejňuji přepis článku Leonarda Medka z časopisu Pevnost (07/2007).
Jinak lidem, které upíři a jim podobní zajímají bych doporučil weby: Viva Mystica, Večernice a článek na Palantíru

PS: Prosím příznivce hry Vampire: the Masquerade a další Kainovy děti, ať mi sem nepíšou nenávistné komentáře

Známe je všichni: rudé zorničky, bledé tváře, rozevláté černé pláště a chladné vznešené vystupování; při bližším seznámení pak šavlozubý úsměv a nutnost obejít se při holení bez zrcadla. Kromě toho alergie na kříže, svěcenou vodu, stříbro, česnek a sluneční svit. Stačí jediná z těchto charakteristik a každý hned ví, koho má před sebou. Ale bývali takoví vždycky? Schválně, zkuste hádat…

Sparávná odpověď zní: “Ne, nebývali.” Upíři tohoto typu jsou dítka poměrně nedávných časů. Ještě před ani ne dvěma sty lety byl typický upír prostě tupý buranský nebožtík obvykle vesnického původu, courající se po nocích s naléhavou potřebou buďto krve, anebo sexu, případně obojího. Chytrosti, odolnosti i charisma míval přibližně tolik jako dnešní filmové zombie (které mimochodem se svými voodooistickými předky také nemají společného víc než to jméno) a než se vypracoval k současné dokonalosti, měl před sebou pěkně dlouhou štreku po literárních líchách…

Prazačátky: Lenora a její milý
Strašidelné příběhy tu byly odjakživa, vyprávěly se snad už v jeskyních pravěkých sběračů bobulí dávno před vynálezem ohně, nicméně hororová literatura jako taková (respektive to, co tím označením u nás, v západní euroatlantické civilizaci, obvykle myslíme) vzala svůj počátek stejně jako většina ostatní moderní literatury až v průběhu osmnáctého století. napřed víceméně náhodně v dílech německých preromantiků a prvních románů, potom už cílevědoměji v tzv. anglických gotických románech (nenechte se splést, s gotikou jako stavebním slohem vrcholného středověku nemají nic společného a s obleky z černé kůže a hlomozivou muzikou také ne; šlo prostě o strašidelné historky zasazené do exotických dob a/nebo časů). Nicméně jejich autoři si vybírali jiné náměty než zrovna po krvi bažící umrlce, a to i přesto, že vůbec první upírský příběh velké literatury spáchal právě jeden z těch německých preromantiků… Až na to, že to nebyla povídka ani román, nýbrž veršovaná baladam a slovo upír se v ní vůbec nevyskytuje.
Jejím autorem byl Gottfried August Bürger; dnes už je známý spíše jako kompilátor podivuhodných dobrodružství barona Münchhausena/Prášila, ale ve své době proslul coby pilný ploditel dlouhatanánských básní satirického i strašidelného obsahu, často čerpajících z lidových pověstí. Byl prvým, kdo ve velkém stylu zpracoval například divoký hon (a pozoruhodně sugestivně – mohu jen a jen doporučit), ale to už utíkám od tématu… Jeho Lenora (1773) je příběhem dívky, která tak dlouho škemrá o návrat svého milého z války, až si pro ni dotyčný opravdu přijde. Společný výlet končí na hřbitově, kde ji spolu s ostatními mrtvými zadáví. Ona si o to ta slečna pečlivě koledovala, její stesky po nepřítomném Vilémovi pravidelně končí verši: “Ach, zhasni, svíce života, ať pohltí mne temnota!” a pomoci Boha a svatých se také několikrát výslovně zřekla. Takže všechno dopadlo, jak mělo, prostě taková temná pohádka s poučením.
Lenoru znal svého času kdekdo, Stoker ji cituje jak v Drákulovi, tak v pozdějším Drákulově poslovi, a náš Erben byl po vydání kytice napadán, že ji sprostě plaguje ve Svatebních košilích. Nakolik po právu, je sporné; obě balady se navzájem hodně podobají jak obsahem, tak vnitřní stavbou, ovšem zároveň je znát, že je každý autor důsledně svůj… A navíc, což Erbenovým kritikům jaksi ušlo, oba vycházeli z lidové tradice. Karel Jaromír Erben v Kytici z české a polské, Bürger z německé a… Aha, a jsme u toho. Bürger si totiž Lenořin příběh nevymyslel, on ho převzal. Inspirací mu údajně byla “dolnoněmecká píseň, kterou slyšel od kteréhosi selského děvčete a z níž si zapamatoval jenom útržky”, jenomže… Jenomže ona existuje podobná lidová balada i v polštině a zdroj, který mám v ruce, z ní i cituje:

Ksiezyc swieci,
Martwiec leci,
Sukieneczka szach szach,
Panieneczko czy nie strach?

Překládat snad netřeba, leda pro lepší pochopení vysvětlit, že první slovo znamená “měsíc”, leci “letí” a ono šach šach prostě, že ta sukně šustí. A teď ukázka z Bürgera:

Jak pod měsíční záplavou
vše mizí v jednom letu!
Jak míhají se nad hlavou
světélka hvězdných světů!
“Máš strach? – Nám luna
posvítí!
Hoj, mrtví, ti jsou střelhbití!
Strach z mrtvých trápí
pannu?”
“Ne! Nech však mrtvé v Pánu!”

Komentovat také netřeba, jedině že bych pro ty, kdo úspěšně propadli sítem školství, aniž by se co naučili, připomněl i odpovídající pasáž z Erbena:

“Pěkná noc, jasná – v tu dobu
vstávají mrtví ze hrobů,
a nežli zvíš, jsou tobě blíž -
má milá, nic se nebojíš?”

Tolik tedy k Lenoře a koneckonců i ke Svatební košili; že se jedná o různá zpracování stejné předlohy je jasné a že jde o historku prokazatelně upírskou, ač to ani jeden autor výslovně neříká, rovněž. Pro pořádek dodávám, že Erben vydal Svatební košile poprvé roku 1843, tedy přesně sedmdesát let po Bürgerovi. Taková zpoždění jsou ovšem pro čekou literaturu (a kulturu vůbec) typická.

Rudý jako upír
Než půjdeme dál, měli bychom si ujasnit, jak to vlastně s těmi upíry tenkrát bylo. Ponecháme-li stranou krvesavé démony nelidského původu (např. lamie), jakož i lidské čaroděje a čarodějky, kteří chodí sousedům upíjet krev zaživa (namátkou strigy a brujy/bruxy, ale v jiných částech světa jim říkají i jinak), a soustředíme se pouze na z hrobu vycházející mrtvé, říkají lidové tradice zhruba toto: upíři jsou nebožtíci, kteří z těch či oněch příčin nemají v hrobě klid, proto vylézají ven a (sáním krve) škodí lidem i dobytku; dalším upírem se stává jak ten, koho zahubili, tak ten, kdo pojedl maso z napadených zvířat. Vynikají obrovskou silou, nerozkládají se a jejich krev se po smrti nesráží; jejich hrob se pozná podle toho, že ho na hřbitov přivedený kůň odmítne přeskočit (případně nad ním klesá kouř k zemi). Ve tváři bývají nápadně krevnatí (odtud staré polské přirovnání červený jako upír), zvláště jsou-li čerstvě nakrmeni; hodně krve bývá rovněž v jejich rakvích. Zničit je lze různými způsoby, od klasického kolíku do srdce po celkem moderní rozstřílení ručnicemi, nicméně nejosvědčenější je rozsekat je na kusy (nebo aspoň oddělit hlavu) a posléze spálit (jinak se může stát, jako v onom slavném případě roku 1336 v obci Blov na Kadaňsku, uváděném v kronice opata Neplacha, jakož i u Tadeáše Hájka, který to od něj převzal, že si milý upír kolík vytáhne a ještě vás jím zmlátí).
Toť vše. Žádný česnek, žádné stříbrné kulky, žádný nápadný chrup; a už vůbec ne interesantní bledost. Taky žádné proměňování v netopýry či krysy, o mlze ani nemluvě… Jenom tupý nebožtík bez valných ambicí, útočící zpravidla na lidi, které znal nejlíp, tedy na příbuzné a sousedy, a pokud na své oběti zanechal nějaké stopy, pak to byly obyčejné modřiny a kousance (i když v jednom zaznamenaném případu měla podle svědka postižená “na šíji skvrnu červenou, nevím však, bylo-li to znamení přirozené, aneb-li pocházelo od uštknutí nějakého hmyzu”, osobně bych ten popis interpretoval jadrným českým slovem cucflek). A teď se podívejme, co s tímhle materiálem udělali autoři zlatého věku, totiž devatenáctého století.

Rukopis nalezený v Zaragoze
První, kdo zpracoval upírské téma v beletrii, byl zřejmě Jan Potocki, polský vědec, literát, cestovatel a politik, jedna z nejvšestrannějších a nejznámějších osobností Evropy přelomu osmnáctého a devatenáctého věku. Jeho původně francouzsky psaný román, nyní nazývaný Rukopis nalezený v Zaragoze, měl ovšem podivuhodné osudy – pod tímto názvem a vcelku vyšel poprvé až roku 1847, tedy dvaatřicet let po autorově smrti, a to v Lipsku v polském překladu; předtím se objevoval po částech, bez udání autora a pod přibližně deseti různými názvy leckde po Evropě, počínaje první částí v Petrohradě v letech 1804-5, přes pokračování v roce 1813 v Paříži a všelijaké zlomky, výcucy a parafráze tu i onde… Jednu sekvenci z něj si do vlastního díla “zapůjčil” i v té době slavný francouzský spisovatel Charles Nodier (to jméno si zapamatujte, ještě o něm bude řeč), muž vynikající tím, že – podobně jako Shakespeare – nikdy nepohrdl dobrým příběhem, když jej mohl opsat; později prý byl nějaký čas vydáván dokonce za autora celého Potockého románu. Nebyl ovšem zdaleka sám a podfuky a mystifikace kolem dotyčného díla vyvrcholily v roce 1841, kdy jakýsi pařížský časopis začal příběh otiskovat jakožto autentické Cagliostrovy paměti.
Leč zpět k upírům. Potockého Rukopis je román poněkud zvláštní, je totiž stavěný podle vzoru Pohádek tisíce a jedné noci (ne těch přežvýkaných od Hrubína, ale těch původních arabských) to znamená, že základní příběh je prokládán jinými, v nichž jsou vloženy ještě další a v nich zase jiné… V zásadě jde o to, že hlavní hrdina, nizozemský důstojník van Worden, se přes dva měsíce toulá po nevelkém okrsku španělských hor, cestou potkává různé lidi a ti mu vyprávějí své osudy; podstatné ale je, že ať se uloží na nocleh kdekoliv, večer za ním přijdou dvě velmi svůdné a velmi ochotné maurské krasavice, kladoucí si jedinou podmínku – že o jejich návštěvách nesmí nikomu říci. A každé ráno se pak probouzí na tomtéž místě, totiž pod šibenicí s mrtvolami dvou oběšených bratří.lupičů, o nichž mu všichni tvrdí, že jsou to upíři, kteří na sebe berou falešnou podobu a v ní šálí důvěřivé poutníky…
Na konci se ukáže, že je všechno jinak, ale jedno zůstává: Potocki byl patrně první, kdo dal upírům prostor v krásné próze a také první, kdo si tyhle noční bytosti upravil po svém. Neboť jeho bratři Zotové jsou sice krev pijící nebožtíci, ale triky, které údajně používají, patří původně do arsenálu lidožravých démonů – lamií, ghúlů a jim podobných, nikoli klasických upírů.

Lord Ruthven
Jakkoli byl Potockého román mezi francouzsky čtoucími Evropany populární, pro vnesení upírů do literárního povědomí příliš důležitý nebyl. Skutečný převrat přinesla až novela s jednoduchým názvem The Vampyre, A Tale, vydaná v Londýně roku 1819. Jako autor nebyl uveden nikdo menší než lord Byron, panující nekorunovaný král britských básníků, a novela rázem získala popularitu jak v Británii, tak na kontinentě. Její démonický protagonista, lord Ruthven, vystupuje ve společnosti jako blazeovaný švihák bez valného zájmu o ženy, hazard a jné zábavy, zkrátka gentleman každým coulem; nápadná je pouze jeho výrazná bledost. Ano, lord Ruthven je prvým z bledých upírů a zároveň také prvním aristokratem mezi nimi… Teprve když odjede na cesty, provalí se, že jeho nezájem o ženy byl pouze předstíraný a že jich pěknou řádku (těch zdánlivě nejpočestnějších) přivedl do maléru; navíc peníze, které rozdává jako almužny, mívají tu nepěknou vlastnost, že obdarovaného obvykle přivedou ke krachu nebo na šibenici. Pronás pak je ještě důležité, že – kromě toho, že je-li zabit, po čase se vrací – své oběti nekouše. Aby se dostal ke krvi, používá starodávno, patrně rituální, dýku, s níš je jakýmsi blíže nedefinovaným způsobem osudově spjat…
I tahle knížečka ovšem měla zajímavé osudy. Především ji nenapsal Byron, ale jeho tajemník, společník na cestách a možná i milenec Wiliam Polidori (přičemž Ruthven je prý Byronova záměrná karikatura); vydávat ji za Byronovo dílo byl toliko reklamní nakladatelský tah. Mylná pověst o autorství se ovšem držela dost dlouho: postavy Dumasova Hraběte Monte-Christa je berou za hotovou věc ještě v (dějovém) roce 1833 – Monte-Christo sám je z roku 1844 – a první české vydání, vročené 1835, rovněž nese titul Upjr dle Byrona… K tomu ve Francii vznila další verze Lord Ruthwen aneb Upíři od nám již známého Ch. Nodiera. Mimo to, že padouchovi změnil ve jméně jednoduché vé za dvojité, učinil tento pilný pán zřejmě ještě jiné změny. Jeho kniha je sice v češtině nedostupná, avšak když Dumasovi hrdinové z (údajně Byronova) Upíra citují, zmiňují se kromě sinalé bledosti rovněž o schopnosti roztahovat a stahovat zorničku jako kočka – což v Polidorim zcela bezpečně není.
A ještě jedna perlička se k Upírovi vztahuje. Podle literátské legendy vznikl jako důsledek sázky mezi příslušníky psaveckého kroužku, hecujícími se mezi sebou, kdo napíše do měsíce strašidelnější příběh; kromě Polidoriho a Byrona měli být mezi zúčastněnými také básník Percy Byshe Shelley a jeho žena. Nakolik je mi známo, oba poetové hanebně zklamali, dámase však jmenovala Mary Wollstonecraft-Shelleyová a výsledkem jejího snažení nebylo nicmenšího než dodnes oblíbený Frankenstein. (Ovšem na legendy pozor. Znám i jinou variantu, feministickou, která tvrdí, že se vsadila pouze Mařenka, že pánům natrhne krovk, a taky jim je natrhla. Existenci Polieriho a jeho Upíra tahle verze typicky žensky šovinistickým způsobem pomíjí.)

Clarimonda & spol
Každopádně Upír byl tím kamínkem, který strhl lavinu. V průběhu následujících sta let se spousta autorů pokusila přispět k novému subžánru vlastním opusem a přinést do něj něco nového, přičemž téměř každý ovlivnil ty následující. Ve Francii to byl Théophile Gautier (tehdy významný francouzský povídkář, dramatik a básník, specialista na skandální erotické příběhy; vy ho budete spíš znát jako autora Kapitána Fracasse, tedy románu, který se z jeho ostatní tvorby vymyká) se svou Mrtvou milenkou (La Morte Amoureuse, 1836). Hrdinkou jeho příběhu je mrtvá kurtizána Clarimonda, která svému milenci noc co noc mezi sexuálními hrátkami napichuje žílu zlatou jehlicí; vzhledem k tomu, že oním nešťastným mužem byl čerstvě vysvěcený katolický kněz, a tudíž šlo o zjevný útok na instituci celibátu, povídka vyvolala skandál – a že to bylo nějaký čas po napoleonských válkách a Britové začínali být ochotni připustit, že Francouzi mají také nějakou kulturu, záhy se dočkala značné obliby i na druhé straně lamanšského průlivu. Pro žánr důležitá novinka je její konec: když ji zbožný abbe Serapion vykope a pokropí svěcenou vodou, nemrtvá kráska se rozpadne v prach. Pro nás je to už běžné, nicméně Gautier s tím přišel první.
V Rusku víceméně současně přinesl svou hrstku do mlýna Alexej Konstantinovič Tolstoj; jeho skvělá novela Ďáblův dům (1841) nepřímo spojuje upíry s lamiemi a kromě toho nás informuje, že upíry zaručeně poznáme podle charakteristického savého mlaskání (které mezi sebou používají jako nenápadný pozdrav). Jedná se patrně o nejnápaditější upírskou historku vůbec, kromě upírů se v ní setkáte také se strašidelným domem, s rodinnou kletbou přetrvávající celá staletí, s ďáblem přijíždějícím si prozaslíbenou duši na černém koni a s duchem krásné nevěsty, vystupujícím o půlnoci z obrazu a marně hledajícím ztraceného ženicha; a že byl Tolstoj Rus a znal lidové tradice, připomíná nám i dobrodiní osikových kolíků… Bohužel mimo Rusko zůstal Ďáblův dům dlouho prakticky neznámý a obávám se, že angloameričtí autoři o něm nevědí dodnes. Škoda.
Ovšem ani Britové nezaháleli. Po Polidoriho Upírovi sice dlouho nevyrukovali s ničím opravdu hodnotným, nicméně upírům se od dvacátých let (devatenáctého století, samozřejmě) dařilo v šestákových krvácích (tedy v sešitových řadách, podobných nynějšímu Agentovi JFK nebo Perry Rhodanovi). Nejslavnějším z nich se stal Upír Varney autorů Thomase Presta a Jamse Malcolma Rhymera (Varney the Vampire and the Feast of Blood, 1845 až 1847), po Ruthvenovi další charismatický krvavý šlechtic, jehož dobrodružství jsou naneštěstí v češtině nedostupná. Nicméně narazil jsem na zajímavou zmínku, že ve Varneyovi se poprvé objevuje propojení upírů s jihoamerickými krev sajícími netopýry – a odtud s netopýry vůbec.
Literárně mnohem výše stál anglicky píšící Ir Joseph Sheridan Le Fanu. Jeho věhlasná Carmilla, původně zařazená do povídkové sbírky In Glass Darkly (1872, česky 1925 v překladu F. Bommera jako V temném zrcadle, od šedesátých let pak péčí J. Voláka pod názvem Zelený děs; povídku samu pak můžete najít ještě v Korbařově překladu v jeho znamenité antologii Rej upírů), přinesla jako novinku upířino čistě lesbické zaměření, dále skutečnost, že po jejím stisku na nějakou dobu postižení sval ochrne, a pozoruhodnou nutnost dotyčné krasavice skrývat se za anagramy původního jména. Vzhledem k tomu, že Le Fanu nevařil z vody, nýbrž znal původní lidové pověry, předvedl likvidaci přímo vzorovou: když se chtějí hrdinové s hraběnkou (ano, ani on si neodpustil šlechtický původ) Carmillou/Mircallou/Millarcou vypořádat, musejí najít její utajený hrob a použít kolík, sekyru a oheň… Přičemž “tělo spočívalo v olověné rakvi naplněné do výše sedmi palců krví” (u Korbáře evidentním přehlédnutím “do výše sedmi stop”, což je docela komické). A netřeba se snad zmiňovat, že tribádka Carmilla byla pro mravopočestné viktoriánce zrovna takovým šokem jako Clarimonda pro francouzské katolíky.
S výjimkou Gautierovy Clarimondy žádný ze svrchuzmíněných upírů není omezen denní dobou, pouze Carmilla pravidelně prospí celé dopoledne a vyhýbá se normální lidské stravě (aby nebyla příliš nápadná, vystačí si se šálkem čokolády denně). Ostatní si krevní dietu zpestřují normálním jídlem zcela běžně… Ale pozor! – Le Fanu jako první (pokud to nebylo už ve Varneyovi) zmiňuje ony dva dlouhé, tenké a ostré zuby, které, jak dobře známo, jsou pro upíry typické… Klopotný vývoj se blíží ke konci.

Vyvrcholení geneze
Velký třesk přišel v roce 1897, pětadvacet let po Carmille, a jmenoval se, jak jinak, Drákula. Způsobil jej další anglicky píšící Ir, proti Le Faunovi o generaci mladší Bram Stoker…
Řekněme si to na rovinu, jestli někdy někdo skutečně stvořil mýtus, tak to byl právě on. O Tolkienovi se to sice říká taky, ale co ten dokázal? Vypracoval komplikovaný systém navzájem provázaných příběhů, vsazených do fiktivních krajů; skvělé čtení, přiznávám, a gigantická práce, ale bez přímého zpětného dopadu na naši realitu. Stoker jedním jediným, ani ne zvlášť obsáhlým, románem změnil svět.
Co vlastně udělal? Především vzal od svých předchůdců vše, co se mu hodilo: od Polieriho bledost, od Gautiera svěcenou vodu (k níž přidal hostii, kříže a další vymítací atributy) plus okamžitý rozpad příliš věkovitého upíra; z Upíra Varneye netopýry (ke kterým přidal krysy, vlky a další upírem ovládanou havěť); z Le Fauna nadlidskou sílu, zuby a zdržování se obyčejných jídel. K tomu přimíchal obrovskou porci tradiční lidové magie. Dřevěné kolíky jsou odedávna spolehlivý prostředek, užívaný nejen proti upírům, ale také na vlkodlaky, čaroděje, sebevrahy, vrahy z vilnosti a vůbec všelijakou pakáž, která by se mohla vykrádat z hrobů a škodit; Stoker k nim nicméně přidal posvěcené kulky (jež další autoři zaměnili se stříbrnými, což však nevadí, protože jedny jak druhé sloužily původně k lovení vlkodlaků, a ony stejně upírské a vlkodlačí atributy odjakživa dost splývaly; Drakula to jen dorazil), magické byliny (včetně česneku, respektive jeho květů, že by k něčemu byly stroužky se ujalo až následnou chybnou interpretací) a některá omezní, původně ůsobící hlavně na nehmotné démony (vázání tekoucí vodou a pravidlo o nutnosti pozvání do domu). Něco vzal úplně odjinud – chybějící stín (případně odraz v zrcadle) je ve starší literatuře poznávacím znamením nešťastníků, kteří upsali svou duši ďáblu…
A celé to podepřel trámovím keltské mystiky (upír je u něj a priori duše zaprodaná peklu, až potom nemrtvé tělo) a několika detaily, které si prostě vymyslel: rudě svítícími zornicemi, rozpouštěním do mlhy nebo vířícího prachu, závislostí na rodné krchovní hlíně a malebným lezením po zdi hlavou dolů. Výsledkem byla komplexní, do detailu popsaná, bytost, jaká tu dříve nebyla – a během dvaceti let dobyla zeměkouli. Začalo se psát Anno Stokeri a všichni následníci už pouze obměňují to, co kanonizoval jeden jinak nevýznamný Ir.

A co dál?
Dál už skoro nic; po Stokerovi už opravdu nebylo co dodat. Některé malé úpravy (viz výše) vznikly nepochopením nebo zkomolením; k nim patří alergie na stříbro (Nině Harkerové se sice v Drákulovi skutečně vypálil stříbrný křížek na čelo, ale to proto, že byl posvěcený, nikoli kvůli materiálu). Citlivost na sluneční světlo do žánru zavedli němečtí filmaři, když v roce 1922 natočili Upíra Nosferatu (Stokerův rumunský hrabě se po LOndýně procházel i v pravé poledne, jenom během dve ztrácel magické schopnosti), čímž byl vývoj zubatých aristokratů prakticky dovršen.
Až na jednu důležitou maličkost: posledních dvacet let nebo tak nějak se nám upíři začali vracet. Můžete je sebelépe spálit a rozsypat do větru (nebo do tekoucí vody, to je ještě lepší), ale stačí pár kapek krve na špatném místě a jsou zpátky… Přiznávám, nevím, kdo s touhle koncepcí přišel první; sám jsem to poprvé našel v Lumleyho Nekroskopu, ale je možné, že to původně vypotil nějaký anonymní scénárista, když potřeboval oživit zlikvidovaného upíra pro potřeby filmového sequelu. A říkám vám, že z toho vůbec nemámžádnou radost. Protože když na tohle přistoupíme, tam se podějí tradiční jistoty? To už se ani nevyplatí strouhat kůly…
A jedno zajímavé vylepšení má Gaston Leroux v románu Krvavá loutka (napsaném pravděpodobně ještě před první světovou válko; česky vyšel 1924): hlavního padoucha vlastní manželka viní z upírství a, jak se později ukáže, vlastně právem, ačkoli ten pán dosun nezemřel. Ucucává jí krev z náboženských důvodů (je vyznavačem bohyně Kálí a příslušníkem sekty Thugů) a dělá to tak, že ji omámenou bodne jehlou a ránu pak zalévá citranem sodnatým, který údajně zabraňuje tomu, aby se krev srážela. Inu, zase jedno vítězství vědy nad obyčejným člověkem…

Postscriptum: Malé české poměry
Asi jste si všimli, že kromě Erbenových Svatebních košilí jsem o naší domácí scéně mlčel. Bylo to proto, že vlastně nebylo o čem mluvit; naši klasikové si upírů příliš nevšímali. Neruda sice napsal povídku s názvem Vampýr (a dobrou), jenže tam jde o přenesený význam, nikoli o pití krve, a to bylo pro devatenácté století všechno. Někdy ve třicátých letechstoletí dvacátého pak vyrukoval Felix Achille de la Cámara (ten chlap se tak opravdu jmenoval) s úzkým svazečkem nazvaným Černý mág; v podstatě jde o Cagliostrův životopis obalený chaotickým a nikterak logickým dobrodružným příběhem (Cámara byl věhlasný magik, leč neskutečně špatný spisovatel, ve kterém hrabě Cagliostro mimo jiné bojuje s upíry, a jediný objevný moment je proces likvidace – proběhne tak, že Cagliostro v nouzi vyhodí do povětří celý dům. Včetně upírů a na smůlu také sebe sama… Ale nestojí to za čtení.
Zajímavější je rovněž ve třicátých letech napsaná, nicméně až roku 1945 vydaná Valerie a týden divů od Vítězslava Nezvala. V tomhle lejce snovém dílku najdete podivuhodného upíra-tchořodlaka, který kromě mladých panen dáví také slepice a krade z kurníku vajíčka. Jestli tím chtěl Nezval předvést malé české poměry v kostce, povedlo se mu to dokonale.
A tím pro tentokrát končím.

Pozn.: Verše z Bürgerovy Lenory jsou citovány z překladu Jindřicha Pokorného (G.A.Bürger, Balady, SNKLU 1964).

*Zdroj: Pevnost 07/2007, autor Leonard Medek