Únos

Kráčel jsem ulicemi Ostrova a pozoroval vločky pomalu se snášející k zemi. Právě jsem se vrátil z italských Alp, kde jsme byli s rodinou na týden lyžovat. Já už se ale od našeho odjezdu těšil zpátky – za Eliškou.
Už tak jsme se mohli sejít jen o víkendech, když jsem přijel ze školy, týdenní odloučení bylo pro mou zamilovanou hlavu jen dalším mučením. Škoda, že Elišku její rodiče nepustili s námi, mohli jsme si to tam spolu užít…

Z přemýšlení mě vytrhlo kvílení pneumatik. Stál jsem již před Eliščiným domem a pozoroval kufr auta, které mě vylekalo svým rozjezdem, jak mizí za rohem. Přepadlo mě takové neurčité tušení, že je něco špatně. Přidal jsem do kroku.
Dveře do domu byly dokořán, tak jsem se ani nezdržoval zvoněním a vystřelil po schodech k jejich bytu. Tam se mé obavy potvrdily. Překročil jsem třísky, co zbyly ve futrech, a v kuchyni našel Eliščina otce zhrouceně sedícího na podlaze.
“Unesli ji! Vzali mi mou dceru…!” zašeptal, aniž by se na mne podíval. Asi si mého příchodu ani nevšiml.
Přiskočil jsem k němu a zatřásl s ním: “Co se stalo? Kdo ji unesl?!”
Ačkoli se zdálo nepravděpodobné, že by ho mohlo něco ještě víc rozhodit, mně se to povedlo. Měl jsem štěstí, že se nesesypal úplně.
“O-oni ji u-unesli! Já-já ne… nic jsem neudělal. O-oni si ji p-prostě vzali…” začal koktat.
“Kdo?! Kdo ji unesl?! Volal jste policii?!”
“O-on to byl policajt. Měl u-uniformu… A s… s ním nějaká holka…”
“Kam jí odvezli?!”
“Ne… nevím… ří-říkali něco o Kl-klášterci…”
Klášterec? Policajt? Napadlo mě jen jedno vysvětlení. Napadlo mě tak rychle, že mě z toho až rozbolela hlava.
“Ta holka! Byla blondýna?!” zeptal jsem se ještě, “Tak ano nebo ne?!” zatřásl jsem s ním znovu.
“A-ano… blo-blondýna…” zakotal naposledy, než rozčilením omdlel.
“Sakra!” taky jsem neměl k bezvědomí daleko, ale teď jsem na slabost neměl čas. Vyběhl jsem z bytu ven.

Všechno to do sebe zapadalo a přece to vůbec nedávalo smysl. Věděl jsem kdo, ale vůbec jsem netušil proč.
Rozeběhl jsem se domů a za běhu vytáhl z kapsy telefon. Vytočil jsem kdysi hodně používané číslo, dnes spíše ponechané v paměti ze sentimentu. Ani jsem nemusel čekat moc dlouho na odpověď:

“Ahojky, Honzíku,” ozval se ze sluchátka hlas, který jsem už dlouho neslyšel.
“Co to má znamenat?!” nenamáhal jsem se s pozdravem, ” co se to sakra děje?! Proč to děláš?!” vychrlil jsem ze sebe.
“O čempak to mluvíš, Honzíku?” jasně jsem slyšel úšklebek, který se za tou otázkou skrýval.
“O čem?! Blondýna, policajt, Klášterec! Nejsem tak blbej, aby mi to nedošlo!” běsnil jsem vzteky.
“No jo, tys byl vždycky muj chytrej klučina.”
“Dej pokoj s komplimentama! Proč to sakra děláš? Co po mně chceš??”
“Víš, už když jsem tě potkala poprvé, tak mi došlo, že jsi vyjíměčnej. Přišel čas zjistit, jakým způsobem a jak moc,” usmála se do telefonu, “my si tu s ní zatím trošku pohrajem a ty se k nám během chvilky přidáš, viď, Honzíku?”
Místo odpovědi jsem zavěsil. Doběhl jsem totiž mezitím k našemu Fordu, kterým jsme se před půlhodinou vrátili domů. Motor ještě ani nestihnul vychladnout. Mobil přistál na sedadle spolujezdce a během chvilky se k němu přidala i objemná lyžařská bunda, která by mi při řízení jen překážela.

‘Pojedou pomalu, podle předpisů, aby nebudili pozornost,’ přemýšlel jsem, zatímco jsem se na plný plyn hnal ulicemi, ‘vymotat se z těch našich jednosměrek a trefit obchvat jim taky bude chvilku trvat. Takže mají náskok tak maximálně pět minut.’
To už jsem se ale řítil po výpadovce na Chomutov. Náš rozbitý tachometr standartně ukazoval rychlost čtyřikrát menší než ve skutečnosti. Když jsem projížděl Květnovou, míhala se ručička nad třicítkou.

***

Eliška byla v šoku, zatím se nezmohla ani na slovo. Ti dva prostě vyrazili dveře k nim do bytu, popadli ji, nacpali do auta a rozjeli se. Teď teprve jí začínalo docházet, co se děje. Ale mnohem raději by zůstala v blažené nevědomosti.
Po rozhovoru, který ta holka vedla po telefonu s Honzou, jí došlo, s kým má tu čest. O své bývalé přítelkyni z Klášterce se jí Honza už někdy zmínil. Přiznal, že to byl trochu podivný vztah, ale nikdy se nezmínil o ničem, podle čeho by se dalo její dnešní chování předvídat. Podle jeho tónu v telefonu byl i on těmi událostmi překvapen.
Tím víc se ale bála. Když ani on neví, co od nich může čekat… A co mělo znamenat to “pohrajeme si s ní”?!
Náhle policista, sedící za volantem, sprostě zaklel a zadíval se do zpětného zrcátka. Eliška se otočila, aby zjistila, co ho tak rozčílilo. Zrovna přejížděli most nad Perštejnem, takže byl vidět velký úsek cesty zpátky. Zpoza autobusu, jedoucího za nimi, se náhle vynořil rychle jedoucí modrý Focus. Eliška ho okamžitě poznala, patřil Honzovým rodičům. Radostně vykřikla, čímž své únosce přesvědčila o pravdivosti jejich obav.
“Přidej!” křikla blondýna vedle ní a stejně jako Eliška zadním oknem pozorovala blížící se auto. Jen s absolutně odlišným výrazem ve tváři.

Ford se zařadil před autobus, čímž se těsně vyhnul protijedoucímu autu. Od dalšího předjíždění ho prozatím odradila kolona aut směřujících do Ostrova. Nakonec se odhodlal předjet poslední dvě auta, která ho dělila od vozidla únosců, po krajnici zprava. To už ale policista šlápl na plyn a začal se mu lehce vzdalovat.
Netrvalo to však dlouho a obě auta se ocitla na stejné úrovni. Honza očividně nevěděl, co teď udělat. Patrně se bál, že by se Elišce při případné havárii mohlo něco stát.
Náhle strhl prudce volant doprava a narazil do nich bokem. Bylo to ale proto, že se vyhýbal střetu a protijedoucím autem.
“Střílej! Máš přece pistoli, tak ho zastřel!” ozvalo se vedle Elišky. Policista začal stahovat okénko.

Další dění viděla Eliška jako ve zpomaleném filmu. Viděla, jak její únosce vytáhl revolver, jak mačkal spoušť i jak se nábojnice, vyhozené samonabíjecím mechanismem, odrážely od předního skla auta, v němž seděla.
Únosce vystřelil celkem třikrát a při každém výstřelu sebou Honzovo auto trhlo.

Pak náhle jeho obraz za oknem nahradil protijedoucí kamion.
A pak už nic.
Jen svodidla a za nimi pole lehce pocukrované sněhem…

Po Eliščině tváři se skutálela první slza.
“Nééééééééééééééééé!!!

***

Muž seděl v křesle ve svém obýváku a sledoval televizi. Přemýšlel.
Na různé zvláštnosti okolo své dcery a jejího přítele si už zvykl, ale to, jak před chvilkou přitáhli ono vzpírající se děvče, už bylo přeci jen trochu moc. Jen nevěděl, co s tím má dělat. Volat policii na policistu je jako házet hrách na zeď a u své dcery už taky nemá dost velkou autoritu.

Ozvalo se zabušení na dveře po chvíli následované dlouhým zazvoněním. Někdo asi hodně spěchal.
“Tati, zjisti, kdo to je,” ozvala se jeho dcera ze svého pokoje, “a ať je to kdokoli, tak ho pošli pryč,” dodala, než se stihl zvednout z křesla.
“Už mi dokonce rozkazuje. A já vůl jí poslouchám,” zamumlal si sám pro sebe cestou ke dveřím.
Koukl do kukátka, ale neviděl nic než tmu. Zajistil tedy řetěz a pootevřel dveře. Venku na chodbě stál nějaký chlapec nebo snad mladý muž, to se těžko odhaduje. Jednou rukou se opíral o futra, druhou o kukátko ve dveřích a zhluboka oddychoval.
“Kde je?!” zeptal se.
Muž však neodpovídal. Vyděsil ho chlapcův vzhled. Oblečení měl ohořelé, vlasy skoro scházely. Jenže kůže pod propálenými dírami ve svetru byla v pořádku a vlasy mu pomalu, ale znatelně, dorůstaly.
A ty oči! Původně byly určitě modré, teď se ale nezdravě zeleně leskly, skoro zářily.
“Kde sakra je?!” zeptal se znovu.

***

Probral jsem se uprostřed pole. Neviděl jsem ho, nechtěl jsem totiž otevírat oči, ale cítil jsem přemrzlou hlínu a pamatoval si poslední obraz … střemlavý let do pole v něčem, co k letu rozhodně určeno nebylo.
Otevřel jsem oči: To něco, tedy náš Ford, leželo na střeše kousek ode mne a zvesela si plápolalo. Dveře od řidiče se válely opodál, byly vyrvané z pantů.
Rozhlédl jsem se. Kromě řidiče kamionu, hořícího ve své kabině o pár set metrů dál, tu nebyl nikdo, kdo mi mohl pomoci dostat se ven. I stopy ve sněhu naznačovaly, že jsem se z auta vyplazil sám bez pomoci. Vůbec jsem si to ale nepamatoval.
Při pohledu na své nohy jsem se zarazil. Kalhoty i boty jsem měl ohořelé, svetr na tom nebyl o moc lépe. Asi jsem se z auta dostal až po vypuknutí požáru. Žádné popáleniny jsem ale necítil ani neviděl.
Víc mne zajímalo, jak jsem se tam dostal… a taky proč vidím všechno do zelena…

Pokusil jsem se zvednout. V tu chvíli ale jako by mě do hlavy praštilo samo Thorovo kladivo. Zhroutil jsem se bolestí zpátky na zem.
Před očima se mi míhalo vše, co se během posledního dne odehrálo. Probuzení v Campodolcinu, balení, cesta po německých dálnicích… A pak únos Elišky.
S navracející se pamětí se ve mně stupňoval vztek. A čím naštvanější jsem byl, tím zelenější byl svět kolem mě…

Na silnici začala zastavovat první auta. Viděl jsem zelenou auru lidí postávajících kolem proražených svodidel a zírajících na dva hořící vraky.
Ignoroval jsem je. Eliška je v nebezpečí. Musím jí pomoct. To bylo jediné, co mě zajímalo.
Rozeběhl jsem se do kopce směr Klášterec. Je to jen nějakých pět kilometrů…

***

Eliška vyděšeně šilhala na nůž vznášející se těsně nad jejím obličejem. Už se zdaleka nevzpírala tolik jako na začátku. Slzy jí došly dřív, než dorazili do toho bylu.
Honza je pryč a nikdo jí ho už nevrátí. Teď už je všechno jedno…

Blondýna jí začala nožem párat oblečení a policista se opodál podezřele usmíval. Zazvonění je v jejich činnosti vůbec nevyrušilo.

Náhle se z předsíně ozvala rána. Blondýna jen kývla hlavou a policista se vydal zjistit, co se děje.

***

Chytil jsem ho pod krkem a přirazil na protější zeď. Viděl jsem, jak s přibývajícím zděšením jeho aura čím dál víc bledne. Z něj už asi nic nedostanu.
Naštěstí nebylo potřeba. Dveře do pokoje se otevřely a v nich stál policajt. Když mne uviděl, viditelně zbledl a couvl zpátky do místnosti. Odhodil jsem toho hadrového panáka a vykročil za ním.
Eliška ležela svázaná na posteli a nad ní klečela s nožem…

Víc jsem se rozhlížet nestihl. Policista vytáhl zbraň a vystřelil. Vrhl jsem se zpátky, ale jeden zásah do ramene mne ve vzduchu otočil. Dopadl jsem na záda.
Vždycky jsem myslel, že to bolí, ale ono nic… Že by mě netrefil?… To těžko, cítil jsem to…
Sáhl jsem si na rameno a ucítil něco tekutého. Tak přeci…
Dívám se na prsty a vidím kov. Po špičkách prstů mi stékala roztavená kulka.

Zvedl jsem hlavu a uviděl policistu, klepajícího se strachy.
“Zastřel ho! Tak už ho sakra dodělej!” ozval se za ním výkřik.
Postavil jsem se. Bez pohybu jediného svalu. Prostě jsem se z hotizontální polohy přesunul do vertikální. Jako by si nějaká zvrácená část mého mozku usmyslela, že to tak bude efektivnější…

Policista zbledl tak, že by mu i porcelánové umyvadlo mohlo závidět. Zvedl ruku se zbraní a začal mačkat spoušť. Kulky se rozprskávaly o hradbu mého vzteku a kapičky kovu dělaly díry do stěn okolo.
Mačkal spoušť, i když už mu dávno došel zásobník. Udělal jsem krok a udeřil pěstí. Odletěl dozadu dřív, než jsem se ho stačil dotknout. Narazil na protější stěnu a sesunul se k zemi. Jeho hlava za sebou nechala červenou čáru.

Obrátil jsem se k ní. Byla zmrazená strachy. Zadíval jsem se jí do očí a pozoroval, jak se chvěje. Klepala se čím dál víc, už byla na pokraji zhroucení, když náhle, v posledním obranném reflexu, vrazila nůž Elišce mezi žebra.

“Nééééééééé!” celý svět se mi slil v jednu zelenou šmouhu. Přiskočil jsem k blondýně, chytil ji za hlavu a přiložil ústa na její.
Sál jsem. Nesál jsem vzduch, nesál jsem nic hmotného… sál jsem z ní energii. Když už v ní zbývala jen poslední špetka, tak jsem jí jedním prudkým trhnutím zlomil vaz.

Otočil jsem se k Elišce, byla v šoku ze zranění, vyděšeně zírala do stropu, ale ještě žila. Vytáhl jsem nůž a přiložil ruce k jejímu hrudníku.
Všechnu energii v sobě jsem nasměroval do dlaní a pak ji uvolnil do Eliščina těla. Bylo to vysilující, vyžadovalo to veškeré soustředění, ale cítil jsem, že to funguje.
Vydal jsem na to veškerou energii, kterou jsem v sobě měl. Pak jsem omdlel.

***

Když jsem se probudil, ležel jsem v nemocnici a Eliška seděla vedle mé postele. Když uviděla, že jsem vzhůru, vrhla se mi kolem krku a políbila mě.
Bolelo mne celé tělo, ale viděl jsem už zase normálně. Usmál jsem se a polibek jí vrátil…