Jeden z mých starších fejetonů…
Je už přes rok starý, takže omluvte částečnou “neaktuálnost”
“Svět se zbláznil!” Co všechno napadne člověka, když zaslechne nebo si přečte tuto větu? Většině alespoň částečně politicky uvědomělých lidí se vybaví česká vláda a všechny její aféry, výroky, přehazování si problémů…
Já však nejsem žádný masochistický psycholog, který by se chtěl přehrabovat v něčem tak… -v něčem takovém. Chtěl bych toto téma pojmout z většího (takřka globálního) nadhledu a upozornit zde na problémy, kterými se v dnešní době zaobírají snad jen zapálení geologové a vědci. Chci se zybývat světem jako celou naší rodnou planetou.
Zkusme si nyní představit planetu Zemi, onen geoid obíhající asi osm světelných minut od Slunce, jako živý organismus. Tento přístup již řadu let používají někteří vědci pro lepší pochopení globálního klimatu a podobných věcí.
Že vám ta představa nějak nejde? Zkusím jen trochu postrčit vaši fantasii: Naše planeta přijímá záření, světlo, teplo, ale i materiál z vesmíru – podobně jako zvířata přijímají potravu. Na jejím povrchu rostou (sice pomalu, ale přece) hory. Jeví tedy další známku života – růst. Eroze je projevem stárnutí, sopky mohou být třeba potní žlázy, občasné zemětřesení je jen menší křečí…
Doufám, že vaše fantasie již pracuje na plné obrátky a přirovnáváte si jednotlivé přírodní jevy k dějům ve vašem těle.
Ale mnoho z vás jistě narazí na podobný problém jako já. Kam zařadit lidi? Jsou také součástí zemského organismu nebo jsou jen parazité či dokonce nemoci Země? Události posledních několika desítek let bohužel dávají za pravdu oné myšlence: “Lidé=Rakovina”!
Globální teplota stoupá, tají ledovce na pólech i ve velehorách, povodně a hurikány jsou čím dál častější a silnější… A aby to nestačilo, letos byla paradoxně jedna z nejdelších a na sníh nejbohatších zim.
Když si člověk, který nikdy v životě nezažil dost sněhu ani na sněhuláka, musí prohrabávat cestu od domu na ulici a na internetu zjišťuje, co jsou to vlastně ty zimní pneumatiky, jistě ho napadne: “Proč se to všechno děje?”
Mám pro něj nešťastnou odpověď: Můžeme si za to sami!
Vypouštíme stále více zplodin, otravujeme řeky, jezera i celá moře, zkrátka děláme vše jako správná zhoubná nemoc.
Organismus Země šílí bolestí, zmíta se v křečích, cloumají jím záchvaty horečky i zimnice a nablízku není žádný doktor, který by ho vyléčil. Je jen otázkou času, kdy své nemoci podlehne nebo kdy si proti ní vytvoří protilátku.
(Na toto téma vznikl skvělý japonský anime seriál Blue Gender)
Potěšilo by nás však ono vzchopení zemského imunitního systému? Asi stejně, jako má bakterie radost z návštěvy antibiotik, že?
Naší jedinou nadějí je tedy přestat svou planetu ničit a naopak se ji pokusit vyléčit.
Jen se mne, prosím, neptejte jak. Stejně jako nejsem psycholog, nejsem ani lékař.
