Sedím pod stromem a klepu se zimou. Venku už je tma, na nebi svítí hvězdy, všude kolem se ozývají noční tvorové… a já vůl tu sedim a nevim co dál.
Vzít ten Tranzit byl skvělý nápad. Narval jsem ho věcmi, které by se mi mohly hodit na cestě domů a vyrazil jsem z Koločavy na západ…
Teprve po pár kilometrech mi začalo skutečně docházet, co se děje. Že tu skutečně není nikdo. Nikdo, kdo by mě pozdravil, objal, natož mi vynadal…prostě nikdo… Neměl jsem žádný důkaz, že je to podivné zmizení lidí celosvětové a definitivní, ale začínal jsem si tím být až moc jistý.
Ukrajinské silnice obecně za moc nestojí, ale ta, po které jsem jel já, byla v celkem dobrém stavu. Nevěnoval jsem se tedy tolik řízení jako spíše přemýšlení… To ale pozvolna přešlo v depresi.
Zatáčky jsem vybíral podvědomě, z tranzu mě vytrhávalo jen objíždění stojících aut, kterých tu ale moc nebylo. Pak jsem narazil na dva vozy blokující cestu.
Přesnější výraz by asi byl: “narazil do”, protože jsem je oba přehlédl a způsobil tím svému kradenému Fordu menší plastiku předního nárazníku.
Srážka vyřadila z provozu jak Tranzit, tak Opel, který se mi připletl do cesty. K mému zděšení mi na výběr zbyla jen stará otlučená LADA.
Mno co… Jednooký mezi slepými králem… Snad se to nestartuje pákou.
Kupodivu bylo auto v celkem zachovalém stavu. Vnitřek byl opravený, aby se v něm řidič cítil pohodlně. Přeházel jsem do něj svou výbavu a zkusil nastartovat. Motor naskočil okamžitě, někdo se o něj moc dobře staral. Rozjel jsem se po silnici dál.
Moje radost moc dlouho netrvala… Po asi hodině jízdy mi došel benzín. Trošku jsem provětral svůj slovník nadávek a přemýšlel, co dál.
Nezbývalo mi nic jiného než jít pěšky. Koukl jsem na mapu, kterou jsem vzal z vybavení turistů v ubytovně, a zjistil, že je přede mnou mnohakilometrové putování údolím bez civilizace.
Moje záda nemohla pobrat tolik nákladu jako kufr auta, bohužel jsem zapomněl i na batoh, takže mi zbývalo pouze pobrat věci do rukou a jít. Podle mapy je to jen asi třicet kilometrů, pak narazím na další vesnici a snad zase seženu auto.
Vzal jsem do ruky tašku s trochou jídla, za pas kraťasů zasunul pouzdro s loveckým nožem a vyrazil jsem po silnici dál.
Poměrně brzy se začalo smrákat… a s šerem přišlo i první ochlazení. Měl jsem na sobě jen triko roztrhané od větví a kraťasy. Byl jsem rád, že jsem si nechal aspoň pohorky. V sandálích bych moc daleko nedošel.
Po pár kilometrech chůze jsem toho měl dost. Bolely mě nohy od tvrdého asfaltu, bolely mě ruce od nákladu, který nesly, a v neposlední řadě mě bolela hlava z toho, co se všechno událo za poslední den.
Se soumrakem jsem byl psychicky i fyzicky na dně. Začal jsem se rozhlížet po nějakém místě vhodném na přespání.
Nenalezl jsem však nic, co by aspoň vzdáleně připomínalo přístřeší. Vlezl jsem si tedy pod smrk, jehož větve dosahovaly až na zem. Doufal jsem, že mě ochrání aspoň před větrem.
Sáhl jsem do tašky pro něco k jídlu a vytáhl konzervu s gulášem.
Já vůl, vždyť nemám otvírák!!
Otvírák na konzervy samozřejmě ležel někde v autě pár kilometrů zpátky. Hledal jsem v tašce dál a našel zatavený sýr. Ten aspoň zažene hlad. Spořádal jsem ho celý a pak dostal žízeň. S tím byl trošku problém, protože jsem si nevzal nic k pití. Budu muset počkat do rána a pokusit se sešplhat k potoku pod silnicí.
V tý zimě se vůbec nedá usnout, proč já si sakra nevzal nějaký oblečení…
Nedostatkem vody jsem ale tu noc trpět neměl… po pár hodinách marné snahy usnout totiž začalo pršet.
Většinu přívalu naštěstí pobral smrk nade mnou, takže mi stačilo vyhnout se pár dírám mezi větvemi a mohl jsem ležet v suchu… Tedy aspoň do doby, než začala stékat voda ze svahu.
Napřed mě napadlo postavit hrázku, kterou bych ji odvedl stranou, ale ležel jsem na jehličí a z něj se moc stavět nedalo. Zkusil jsem tedy vyhrabat nožem strouhu… Na chvilku to pomohlo, ale postupně se zaplnila jehličím a voda tekla klidně dál mně pod zadek.
Noc jsem strávil v podřepu, pohorky mi postupně provlhly, bolely mě nohy… a byla mi zima! Ráno jsem se vykutálel zpod stromu přímo do louže.
Tak to už je vážně moc!
Většina lídla byla naštěstí dobře uzavřená, takže se mu nic nestalo…ale stejně jsem se rozhodl konzervy vyhodit…cestou by mi jen překážely a ve vesnici snad budou mít obchod.
Jen tak pro zlepšení nálady jsem je házel přes potok a sledoval, jestli se mi třeba nějakou nepodaří otevřít o kámen. Nepodařilo.
Pobral jsem pár zatavených sýrů a nůž a vyazil dál. Chtěl jsem do večera dorazit do další vesnice. Za chůze jsem sáhl do kapsy pro mapu… byla rozpuštěná. Naštěstí se tady v údolí nedá zabloudit. Stačí jít pořád po silnici.
Když jdete sami, bez možnosti rozptýlení, a záleží vám jen na tom, abyste dorazili do cíle, pohybujete se celkem rychle.
Během dopoledne vysvitlo slunce, takže jsem se aspoň usušil. To mi celkem zvedlo náladu. Můj náklad se skládal pouze z jídla a nože, takže mi během dne postupně ubýval… Když jsem se zakousl do posledního kousku slaného sýry, vynořila se za zatáčkou vesnice.
Byla to spíš taková malá vesnička, ale měli tu obchod, kde jsem se pořádně najedl a napil trošky piva. Elektřina kupodivu ještě fungovala, tak jsem si mohl dopřát chlazené.
S plným žaludkem jsem si teprve uvědomil svojí únavu. Lehl jsem si na prodejní pult a okamžitě usnul.
Probudil jsem se až dlouho po poledni. Pult byl tvrdý, byl jsem celý rozlámaný, ale rozhodně to bylo lepší než podřimovat v dešti v podřepu. Posnídal jsem něco ze zásob obchodu a vydal se na průzkum. Chtěl jsem si hlavně najít nové auto a taky nějaké oblečení, abych už nemrznul.
Vesnička to byla opravdu zaostalá, v nejlepším stavu tam byl asi třicet let starý traktor stojící na poli. Nakonec jsem se spokojil s Ladou, která vypadala, jako by její majitel nevěděl, zda ji dát do muzea veteránů nebo rovnou vykopávek. Prorezavělá karoserie moc tepla a závětří neslibovala, ale po nastartování se ozval motor a to bylo důležité.
Nechtěl jsem, aby se opakoval problém s palivem, tak jsem se starým kanistrem a hadičkou obešel všechna (čtyři) vozidla ve vesnici a vysál jim nádrže. Netušil jsem, jestli se třeba do traktoru nedává nějaký jiný benzin, ale vůbec mě to neštvalo. Tu jednu cestu to snad ujede na cokoliv a pak snad najdu něco pořádnýho.
Vrátil jsem se do obchůdku někdy po poledni a spravil si chuť po benzinu dalším pivem. Lednička pořád spokojeně hučela.
Přemýšlení o elektřině mě znovu vrátilo k problému, který mě sem dostal – zmizení lidí. Zkusil jsem zapnout televizi i rádio v místnosti za obchodem a kroutil jsem ladícími knoflíky tak dlouho, dokud jsem si nebyl jistý, že jsem projel všechny frekvence. Nic, už ani tu stanici s automatem jsem neobjevil. Éter byl úpně čistý, bez lidské stopy. A stejně asi za pár let dopadne i celý svět, napadlo mě.
Zbytek dne jsem strávil prohledáváním domů ve vesnici. Hledal jsem nějaké oblečení a taky nástroje, které by mi mohly cestou domů pomoci.
Domů… mám já vůbec domov když jsem sám na světě? Dá se tomu vůbec domov říkat?
