Říkali si Wikingové…

27.12.2008 11:27
Kurt se prodíral sněhem kdesi v západních Čechách. Při nočním seskoku ztratil orientaci, dopadl do lesa a ztratil vědomí. Teď má zpoždění za zbytkem armády, místo aby jim čistil cestu, jak bylo původně v plánu. Až se dostane do civilizace, zeptá se na cestu. Místní z něj asi mít radost nebudou, ale útočná puška G36, kterou třímal v ruce, je dostatečný argument proti odmlouvání.

Přelezl přes hřeben a zpozoroval partu vojáků v německých maskáčích, jak si v klidu svačí na palouku. Podle nestandardní výstroje je tipoval na speciály, asi průzkumníky. Místo postupu si tu cpou břicha, typický. Všechno aby oddřeli záklaďáci. Snad se od nich aspoň dozví svojí polohu.

—

Airsofťáci z 56. Wiking Division obědvali po celkem vydařeném tréninku. Nacvičili si vzájemné krytí, zopakovali ruční signály, prostě účelně strávené dopoledne. Trávit konec roku v lesích na okraji civilizace byl dobrý nápad.
Náhle se k nim přiblížil člověk v německém mundůru. Napřed si všichni mysleli, že jde o sofťáka, ale Bundeswehr tady v okolí napodobovalo jen pár týmů a ty se navzájem znaly… a pak se ten neznámý začal vyptávat ve svém rodném jazyce.

—

Kurt si nebyl jistý, jestli ty vojáky překvapil svým příchodem nebo svými otázkami, ale vypadali hodně vyjeveně. Ptal se, ke které části okupační armády patří a kde se zrovna nacházejí, ale nikdo se neobtěžoval s odpovědí. Spíš se koukali nechápavě jeden na druhého. Pak se ho někdo zeptal lámanou němčinou: „Sie okupiert uns?“ a bylo mu jasné, že je něco špatně.
Na otázku kladně odpověděl a zvedl zbraň do pohotovostní polohy. Hned ale dostal ránu do zátylku pažbou. Zakaleným pohledem sledoval, jak jeden z falešných Němců odhodil svou pušku se zlomenou pažbou a chopil se jeho osobní zbraně. Když si všiml, že je Kurt ještě při vědomí, praštil ho znovu.

—

Napřed všichni doufali, že si z nich ten Němec dělal legraci, ale když zvedal zbraň, všiml si někdo, že jeho zbraň nevypadá tak plastově jako jejich airsoftové. Když voják ležel v bezvědomí, prohledali jeho výstroj a našli mapu s detailním plánem postupu okupační armády přes Boží Dar na Karlovy Vary. Víc informací u sebe obyčejný paragán neměl. Ale i toto stačilo klukům, kteří do té doby poznali válku jen jako pobíhání mezi kuličkami, aby jim přeběhl mráz po zádech.

—

Ulice Ostrova byly prázdné. Jindy by se tu první sobotu po Vánocích procházely spousty lidí, zvlášť v takovém krásném počasí, dnešek byl ale úplně jiný.
Ráno se na Mírovém náměstí objevily německé tanky doprovázené náklaďáky plnými vojáků. Část jich v Ostrově zůstala, ale většina pokračovala dál na Karlovy Vary.
Ulicemi se rozneslo hlášení v němčině a poté i lámané češtině, vyzývající obyvatele, aby zůstali doma, nevycházeli ven a nekladli odpor. Nikomu se prý nic nestane. Do skupinky lidí, kteří se vydali k jednomu tanku zjistit, co se děje, bylo nařízeno střílet. Raněné a mrtvé pak nechali vojáci ležet tam, kde padli.
Ti, kteří pamatovali okupaci v roce 1968, se třásli ve svých domovech strachy, ti mladší zatím napjatě očekávali, co se bude dít dál.

O několik hodin později se rozezněl městský rozhlas znovu:
„Lidi tohle si nemůžem nechat líbit! Ve třicátym osmym Mnichov – přišli Němci, v osmašedesátym okupace Varšavskou smlouvou a teď, v roce 2008, jsou tu Němčouři zas! Ale tentokrát si to nenecháme líbit. Nenecháme do sebe zase kopat jako do psů. Pojďte a braňte se, vraťme našemu národu jeho čest! Pojďte do ulic a ukažte, že se jich nebojíme!“
Během proslovu se na náměstí před Kulturním domem objevil tank a několik pěších vojáků. Zvuk z reproduktorů náhle přerušil výstřel z tankového děla a z kulturáku vyšlehly plameny. Vzápětí se z několika oken ozvaly výstřely a němečtí vojáci padali zasaženi na dlažbu. Tank, puškami nezranitelný, však střílel dál. Když už v celém kulturáku zbývalo posledních pár nezasáhnutých místností, vyrojili se na náměstí lidé. Ti nejodvážnější se vrhli přímo na tank a snažili se tyčemi rozbít, co se dalo. Někomu se podařilo poškodit periskop, kterým se posádka rozhlížela do okolí. Věž tanku se začala zběsile otáčet ve snaze shodit lidi dolů. Rozštěkal se kulomet. Pak se objevil někdo s lahví alkoholu a v ní namočeným hadrem. Komusi se podařilo otevřít poklop tanku a molotovův koktejl vhodit dovnitř. Lidé se rozutekli do bezpečné vzdálenosti a pozorovali, jak z kabiny pro posádku šlehají plameny. Ozvalo se ještě pár výbuchů, jak explodovala munice v tanku, a pak byl klid. Oči všech se obrátily k hlavnímu vchodu do zbytků kulturáku.

Když už si všichni mysleli, že v kulturáku nemohl nikdo přežít, vyšli z kouře lidé. Měli na sobě německé maskáče s vyřízlými vlajkami a v rukou třímali zbraně sebrané vojákům, které cestou potkali.
Několik lidí mezitím sebralo zbraně Němců padlých na náměstí. Airsofťáci si je svolali k sobě, ostatní lidi poslali domů a s právě vytvořenou domobranou se vydali zabrat výzbroj z náklaďáků, parkujících o pár bloků dál.

—

18:00
Česká vláda a prezident oficiálně souhlasí s okupací českého území armádou SRN a vyzývají obyvatelstvo, aby nekladlo vojákům Bundeswehru odpor a poslouchalo jejich příkazy. To vše v zájmu co nejmenších ztrát na civilním obyvatelstvu.
Armáda České republiky má složit zbraně do skladů a klíče odevzdat důstojníkům okupačních vojsk. Nikomu se to nelíbí, ale jen málokdo se odváží postavit na odpor.

—

19:56
Vojenská jednotka tvořená dvěma tanky Leopard 2 a třemi bojovými vozidly Wolf projížděla ulicemi Ostrova s jasným rozkazem – zničit jakýkoli odpor. Na náměstí stojí barikáda z několika vojenských náklaďáků. Vedle na travnatém ostrůvku je vztyčeno několik křížů. Rozkopaná hlína u nich ukrývá první oběti okupace. Civilní obyvatele i německé vojáky. Vojenské hroby jsou označeny přilbami pověšenými na křížích.
Velitel kolony vydává rozkaz prvnímu tanku prorazit barikádu. Ve chvíli, kdy tank začne svými pásy drtit náklaďák, ozve se exploze. Silně předimenzovaná nálož ničí nejen tank, ale i dvě auta za ním. Zpoza rohu se vyřítí modrá Felicie a než stihne tank, uzavírající kolonu, otočit věž, vykloní se z okénka člověk s pancerfaustem na rameni. Raketa zasahuje nádrže tanku a Felicie mizí zase rychle za rohem.
Poslední auto se snaží zachránit vyjetím ze silnice. V oknech nejbližšího domu se objevují hlavně útočných pušek a déšť kulek bubnuje na pancéřování vozidla. Pak začínají dopadat molotovy. Řidič zmatkuje a naráží do stromu.

—

28.12.2008 00:05
František Krejcar, válečný reportér Českého rozhlasu, seděl smutně doma a neměl do čeho píchnout. Činnost rozhlasu byla ihned po okupaci Prahy zastavena, budova obsazena, do éteru pořád dokola vysílali to oznámení, že se lidé nemají bránit.
Nikdo nevěděl, proč Němci vpadli do Čech. Válku nikdo nevyhlásil. Politici hned zatáhli ocasy a vyzvali ke složení zbraní, NATO i Evropská unie dělají, jako by se nic nedělo… Jestli čekají na oficiální stížnost české vlády, tak se asi mezinárodní pomoci nikdy nedočkáme.

Z přemýšlení ho vytrhlo zvonění telefonu. Pevná linka i mobil byly zticha, zvonil satelitní telefon, který si pořídil na svou první služební cestu do Afghánistánu.
„Ano?“
„Tady Richard, přijeď hned Na Rychtu.“
Franta nestihnul ani odpovědět a telefon zase oněměl. Co mu může jeho (teď už vlastně bývalý) šéf chtít? Nezbývalo než se vydat na Strahov a v hospodě Na Rychtě, oblíbeném místě tamějších studentů, to zjistit.
Němci se v Praze nesetkali s žádným větším odporem, tak nechali civilisty, ať si dál žijí svůj život. Neplatil žádný zákaz vycházení, jen nejezdila hromadná doprava a vojáci kontrolovali každé srocení více než pěti lidí. Skoro jako za komunistů, ušklíbl se Franta při nastupování do auta.
Richard na něj čekal ještě před vchodem do studentské hospody. Vedle něj postával mladý muž, možná student právě ze Strahova. Místo do nálevny zamířili mlčky do vedlejší budovy. Teprve tam v suterénu v místnosti plné elektrických součástek se Richard rozpovídal.
„Promiň, že tě takhle tahám uprostřed noci, ale jinak to moc nešlo. Ten satelitní telefon byl nejbezpečnější způsob, jak tě kontaktovat.“
„Tak co pro mě máš?“
„Chci tě poslat zase do akce. Celá republika je obsazená, jen v jednom městě funguje odboj. Dověděl jsem se o tom spíš náhodou. Snažej se to utajit. Znáš to v Ostrově?“
To jméno mu něco říkalo, ale spíš z doslechu. Richard vytáhl mapu a ukázal mu město poblíž Karlových Varů. František nechápal, jak se v takovém městečku mohl zorganizovat fungující odboj proti Němcům.
„Jen se moc nediv. To město má asi sedumnáct tisíc obyvatel a vede tudy jedna z hlavních tras, kudy si chtěli Němci posílat zásoby. Už tam přišli o pár tanků a několik náklaďáků. Ty odbojáři si říkaj Wikingové nebo tak nějak. Kvůli nim Němci celý město odřízli od elektřiny, signálu i internetu, aby nebyli ve spojení s okolim a nemohli to šířit.“
„A já se mám přesně o to pokusit,“ bylo Frantovi hned jasné. Na pronikání přes vojenské blokády byl expert. „Jen nevim, jak s komunikací. Satelitní telefon by tam fungovat měl…“
To už se ale do hovoru zapojil třetí muž v místnosti. Strahovští studenti byli vybavení všelijakými high-tech hračkami. Předal mu několik kufříků s elektronikou, která měla zajistit připojení na internet přes družici. Vysvětlení, jak co kde spojit, zabralo další dvě hodiny.

Ještě během noci probudil Franta jednoho známého a vypůjčil si od něj elektrocentrálu, aby to všechno měl jak napájet. Cestu do Ostrova po vedlejších silničkách naplánoval v rámci utajení sám. Čím míň toho bude vědět někdo další, třeba Richard, tím menší je nebezpečí prozrazení.
Ve čtyři hodiny ráno vyrazil z Prahy na západ nenápadný Opel naložený elektronikou a jedním nervózním reportérem. V bojích byl už několikrát, třikrát ho na frontě trefili, rozhodně patřil k těm zkušenějším válečným reportérům. Ale ještě nikdy nejel dělat bojovou reportáž na území České republiky.

—

9:32
Velichov, vesnici rozkládající se na obou březích Ohře kousek od Ostrova, obsadili Němci krátce po vypuknutí ostrovského povstání. Vojáci se sice drželi na okraji vesnice, ale přesto byl pomalu jedoucí Opel v liduprázdných ulicích moc nápadný. František potřeboval vymyslet, jak ujet posledních pár kilometrů do Ostrova a nepadnout do rukou okupantům.
Když se blížil k mostu přes řeku, otevřela se vrata nejbližšího domu a někdo na něj zamával, ať vjede dovnitř. Nezbývalo mu, než domorodcům důvěřovat.
Auto za plechovými vraty nebylo z ulice vidět, tak se mohl na chvíli uklidnit. Místní mezi řečí přiznali, že mají kontakt s Wikingy, jak se i tady odbojářům říkalo, ale podrobnosti prozradit nechtěli.

Nakonec se František rozhodl velichovským prozradit pravý účel své cesty a požádat je o pomoc. Matka, nejautoritativnější člen rodiny, ihned poslala syna zadními vrátky pryč a reportérovi řekla, ať počká do setmění.

—

14:27
Tři helikoptéry typu Tiger prolétaly nad Ostrovem a skenovaly domy infračervenými kamerami. Ve městě bylo plno lidí, oni ale hledali místo, kde se jich schází víc. Takové měli okamžitě srovnat se zemí.
Moderní technika se moc neosvědčovala. Domy v Ostrově byly stavěny z těžkých panelů, mnoho z nich bylo navíc nově zatepleno, hledat lidi na základě vyzařovaného tepla tedy moc nešlo. Ještě poslední oblet kolem toho prokletého náměstí a zamíří zpátky na letiště v Karlových Varech…
Na obrazovce v kokpitu bliklo výstražné světýlko, ozval se nouzový bzučák… to už ale bylo pozdě. Raketa vypálená z okna si našla svůj cíl. Druhá helikoptéra se otočila k domu, pilot už se však jen stihl zatvářit vyděšeně. Raketa z vedlejšího okna se trefila přímo do kokpitu. Poslední vrtulník se zachránil prudkým stoupáním a rychle odletěl pryč.

—

18:00
František naposledy zkontroloval, zda ve svém Opelu něco nezapomněl, rozloučil se s hostitelskou rodinou (jména v rámci bezpečnosti nechtěl ani znát) a vydal se, veden asi desetiletým chlapcem, zadem za zahradami o několik domů dál. Všechno jeho vybavení odnosily postupně vesnické děti. Teď už jej čekalo v terénním autě (podle obrysu starém vojenském UAZu) společně s místním řidičem. Ten mu jen rychle posvítil do kufru baterkou, jestli mají všechno.
„Schází elektrocentrála,“ všiml si Franta.
„Zbytečná zátěž, nebude potřeba,“ odvětil řidič. Jeho hlas zněl mladě, do tváře mu reportér neviděl. „Vyrazíme.“

Vyjeli ze dvora bez světel a přejeli přes most. Hned za ním sjeli ze silnice a zastavili. Zasněžená cesta se ve tmě ztrácela, František nechápal, jak chce řidič projet. Ten ale po hmatu vytáhl cosi zpod sedačky a nasadil si to na hlavu. Noktovizor, došlo reportérovi hned. Docela by ho zajímalo, kde jej vesnický mladík vzal, nechtěl však rušit.
Jeli docela dlouho po rovině. Co si Franta pamatoval z mapy, museli cestou do Ostrova přejet přes kopec. Venku nebylo nic vidět, vesnice okolo byly společně s Ostrovem odříznuty od elektřiny.

Náhle auto zastavilo a řidič začal stahovat okénko. Reportér znervózněl, nevěděl, co se bude dít. Mladík blikl někam dopředu baterkou, po chvíli mu odpovědělo podobně bliknutí na cestě před nimi.
„Cesta je volná,“ prolomil řidič ticho. „Musíme projet ještě kousek přes vesnici.“
Najeli na pevnou silnici, odbočili doleva a hned z ní zase sjeli. František se marně snažil v okolní tmě zahlédnout spojku, která jim kontrolovala cestu. Konečně začali stoupat. Cesta, po které jeli, byla celá rozbitá. Frantův Opel by tu určitě neprojel. Snad se nic nestane s elektronikou.
Jeli docela dlouho, než zastavili uprostřed cesty. Podle tmy venku byli pořád v lese. Řidič vystoupil a začal s někým mluvit přes vysílačku. Pak pomohl Frantovi vyložit kufříky.
„Oni už si vás najdou. Hodně štěstí.“
František netušil, kde je, ani za jak dlouho pro něj někdo dorazí, nezbývalo mu než čekat. Z kapsy vytáhl zapalovač, posvítil si na batoh, aby našel baterku. Padla na něj únava, minulou noc se vlastně vůbec nevyspal. Vyskládal si kufry vedle sebe na cestu, lehl si na ně, zabalil se do spacáku a usnul.

—

20:14
Wikingové polehávali na žíněnkách v hloubi svého úkrytu. Za poslední dva dny se z kluků hrajících si na vojáčky stali zkušenými bojovníky. Minulou noc toho moc nenaspali. Vymýšleli, co dál, a připravovali obranu poměrně slabě vyzbrojeného města. Němci je naštěstí zatím dost podceňovali. Byli unavení, ale nikdo z nich nedokázal usnout.
„Jak to vypadá s Ondrou?“ zeptal se jeden.
„Bude v pořádku, ta střepina ho jen škrábla. Drží se, na to že je malej,“ ušklíbl se druhý.
„Jen svýho bratříčka nepodceňuj, už v softu s manuálkou byl sakra dobrej. Teď se to hodí.“
Rozhovor přerušil člen domobrany se zprávou, že mají kontakt na vysílačce. Všichni vyběhli o patro výš.
„Tady Wiking, příjem.“
„Tady Kapkin, mám pro vás návštěvu, bude vás  zajímat. Nechám ho i se zbožím na dohodnutym místě. Kapkin konec.“
„Wiking rozumí, vyzvednem si to. Konec“

„Sakra říkal sem mu, že se má ozývat jen v nutnejch případech. Prej návštěva, to sem zvědavej, co z toho bude.“
„Půjdu pro něj. Vemu si čtyři lidi s batohama, snad to jeho zboží poberem.“

—

22:35
Františka vzbudilo světlo do očí. Někdo s ním třásl.
„Sakra chlape, vždyť ste tu málem zmrznul!“
„Kolik toho sakra táhne?“
„Žádný zdržování, narvěte to do batohů a mizíme zpátky. Chtěl bych být do půlnoci v bunkru.“
Někdo se ve tmě obrátil přímo na Frantu:
„Doufám, že ta vaše návštěva bude stát za to. Už jste rozmrznul? Musíme vyrazit.“
„Jo, můžu jít. Je to daleko?“
„No sem jsme šli dvě hodiny. Neni to nějak extra daleko, jen se jde po tmě lesem. Tohle si navlečte na hlavu,“ posvítil baterkou na gumový pásek, který mu podával.
„To jsou tygří oči. Ty čtverečky nasviťte baterkou a nasaďte si je dozadu na hlavu. Půjdeme těsně za sebou, ať na sebe díky nim vidíme. První a poslední z nás maj noktovizory, vy půjdete uprostřed. Půjdem po pěšině, když bude nějakej schod nebo něco, dáme vám vědět. Jinak se orientujte podle těch tygřích očí.“

Ve tmě ubíhá člověku čas pomalu. František se neodvážil ani podívat na podsvícené hodinky, aby se světlem neprozradil. Tygří oči byly skutečně vidět jen nablízko, docela ho zajímalo, jestli je to vynález někoho z odboje. Marně si totiž vzpomínal, jestli je viděl někdy u profesionálních vojáků.
Rozsvítili jen jednou, když dorazili k potoku. Lávka přes něj byla rozbořená, zbyly z ní jen traverzy. Pak je čekalo poslední stoupání a na horizontu proti obloze zahlédl siluety prvních domů.
Pokračovali dál podél lesa a pak zahrádek, než došli k veliké budově, která pravděpodobně sloužila jako sídlo odboje. Vedoucí ozbrojenec se mezitím ohlásil hlídce vysílačkou.

Franta nechápal, proč si Wikingové vybrali jako základnu takovou výraznou budovu, ta by mohla přitahovat letectvo. Než se stačil se svým názorem svěřit svému doprovodu, vešli bočním vchodem dovnitř a pochopil.
Ocitl se v chodbě u školních tělocvičen, všechna okna byla zatemněna a uvnitř se svítilo. Celá škola asi jela na elektrocentrály. Hlavní překvapení ale čekalo o schodiště dál. Vstoupil totiž do bunkru.
„Vítejte u Wikingů,“ uvítal ho zhruba dvacetiletý kluk. Kruhy pod očima mu ale pár let přidávaly. „Nevím jak vy, ale já jsem ospalej, takže seznamování a vysvětlování necháme na ráno, OK?“
František s radostí přijal. Do rána se snad Němci o nic nepokusí.

—

29.12.2008 8:00
Ráno se František seznámil s jádrem odboje – 56. Wiking Division, původně airsoftovým týmem (pojem airsoft mu museli dvakrát vysvětlovat).
Provedli ho po bunkru, plně vybaveném pro přežití několika týdnů obléhání.
„Kde se tu tohle všechno vzalo?“ divil se reportér při prohlídce strojovny s elektrocentrálou.
„Celej Ostrov byl vystavěnej v době studený války jako zázemí pro jáchymovský uranový doly. Těch bunkrů je tu pod barákama několik, tenhle byl v tý době stavěnej jako protiatomovej. Asi to měl bejt centrální bunkr civilní obrany pro Ostrov. Nevim proč, ale škola to měla udržovat provozuschopný i po revoluci. Po vpádu Němců jsme vyházeli to, co tu skladovali a bunkr zase obsadili. Zabrali jsme jich ve městě několik, další jsou v záloze.“
„Takže byste tady měli být schopný přežít skoro cokoli?“ zajímal se Franta.
„No… tu atomovku by to už asi dneska nesneslo. Ale těžko říct,“ odvětil celkem v klidu jeden z Wikingů…

Františkovy zprávy ze zbytku republiky vzbudily smíšené reakce. Sice byly během okupace minimální ztráty na životech, Wikingy ale zklamalo, že jsou jediní, kdo se postavil na odpor. Informace o neaktivitě zbytku Evropy ocenili odbojáři přívalem nadávek. Nebylo se co divit. Stáli sami proti celé německé armádě.

„A co jste nám vlastně přivezl v těch vašich kufříkách?“
Reportér se dal do vysvětlování a postupně vybaloval náčiní ze Strahova.
„Tak z toho bude mít Gabe radost,“ rozesmál se jeden z Wikingů. „Zavolejte někdo Gorna a Bránika, ať mu s tim pomůžou.“
„Spojení se světem se bude hodit, ale nevim, jestli se nám díky tomu podaří vyhnat Němčoury zpátky za hory.“
„Pokusím se spojit se šéfem, má v plánu dostat vás do vysílání Českýho rozhlasu,“ vysvětloval František. „To by mohlo s lidma pohnout.“

—

13:00
V dohodnutý čas Richardovi zvoní telefon.
„Jsem na místě, Wikingové zdraví,“ ozývá se ze sluchátka známý Františkův hlas.
„No skvěle! Hele během dneška zjistim, co a jak, a seženu lidi. Zítra můžou bejt v éteru.“
„Snad do tý doby vydržíme, ale maj to tu dobře zařízený. Tak zítra“
„Držte se, zatim zdar“

—

14:29
„Jsme online! Žijem!“ rozkřičel se Vojta, zvaný Gabe, po bunkru. Hned se seběhli ostatní Wikingové.
Během půlhodiny se jedna místnost změnila na komunikační pracoviště plné počítačů. Dva lidé hledali na celém internetu technické informace o výbavě Bundeswehru, další se snažili kontaktovat známé z okolí a získat tak pomoc mimo barikádu. Do toho se také stále dokola kontrolovaly zpravodajské servery. CNN i BBC se zabývaly dopady ekonomické krize na dovoz banánů, o okupaci České republiky nepadlo ani slovo. České zpravodajské servery byly pro jistotu offline.
„Něco mám,“ ozvalo se po dlouhé době mlčení. Někdo narazil na neoficiální slovenský web, kde byla o okupaci zmínka.
„Takže Slováci o tom věděj. A nechaj nás v tom.“
„Třeba ne, něco mě napadlo. Franto, puč mi prosimtě ten telefon. Jak se s nim dá dovolat na mobil?“
Po chvíli hledání čísla se pokusili o spojení se Slovenskem.
„Zdarec Vlado, ty jsi v tý vojenský škole, viď?“ volající se otočil na ostatní a vztyčil palec.

Slovenská republika o okupaci Česka věděla, nemohla ale zasáhnout bez výslovné žádosti české vlády. To byl celkem problém. Vlado aspoň slíbil, že zjistí něco víc a zkusí urgovat trochu výš ve slovenské armádě.
Další naděje Wikingů se tedy obrátily k zítřejšímu vysílání v rádiu.

—

16:46
Jednotka deseti tanků a několik náklaďáků s vojáky vjíždí do Ostrova. Ze vzduchu je podporuje letka Eurofighterů. Postupují ulicemi a nenarážejí na žádný odpor. Letecká podpora se vrací na karlovarské letiště, pozemní jednotky zůstávají v podivně tichém městě.
Když přistávají, ozvou se tanky vysílačkou s naléhavou žádostí o pomoc. V pozadí jsou slyšet výbuchy a střelba.
Než stihnou letadla znovu vystartovat, jednotky z Ostrova mlčí.

—

17:35
Piloti dostávají rozkaz vystřílet všechnu munici do civilních budov, ve tmě střílejí naslepo někam do města. Pak se stahují zpět.

—

30.12.2008 10:15
Od svítání se na velitelství Wikingů scházejí zprávy o ztrátách během nočních náletů. Počty civilních obětí jdou do stovek. Ostrov je malé město, každý z odboje už od okupace ztratil někoho blízkého. S každou takovou ztrátou jsou smutnější, ale o to odhodlanější bojovat dál.
Teď už to nevzdají! Ti mrtví by zemřeli zbytečně.

„Vysílání bude v poledne, Richard sehnal dost lidí na obsazení sídla rozhlasu,“ přináší František dobré zprávy.

—

12:00
Monotónní vysílání dvojjazyčné zprávy o okupaci přerušuje živé vysílání:

„Lidé, kamarádi, přátelé, občané České republiky. Zdraví vás Wikingové.
V roce 1938, po Mnichovské zradě, obsadily české území německé jednotky. Nikdo jim nekladl odpor. Co se dělo pak v letech protektorátu a druhé světové války vám jistě nemusím připomínat.
V roce 1968 na naše území vpadla vojska Varšavské smlouvy. Opět se nikdo nebránil. Sověti a jejich spojenci u nás zůstali dalších více než dvacet let.
A teď – dvacátého sedmého prosince dva tisíce osm, tři dny po Vánocích, k nám vjely německé tanky. Zase si to necháme líbit? Zase se nebudeme bránit?
Spojenci nás v roce 38 nechali na holičkách, nyní se zase tváří, že se nic neděje. Ukažme jim, že nejsme národ zbabělců, ukažme jim, že se neotáčejí zády ke slabochům. Ukažme Němcům, světu a hlavně sami sobě, že náš národ má svou čest a hrdost a že po sobě nenechá šlapat.
Národy v Evropě prý nemohou zasáhnout, protože na to potřebují oficiální žádost představitelů státu. Naši politici mají buď hlaveň u spánku nebo hodně tučná konta. Tak jako tak se na nás zase vykašlali. Ukažme celému světu, kdo je skutečným představitelem demokratického státu. Ukažme jim, jaký názor na věc má český národ. Ukažme okupantům, kam mají táhnout. Ať se stáhnou zpátky za hranice…“

Vysílání je přerušeno explozí. Německé jednotky vyhodily do povětří sídlo Českého rozhlasu.

—

15:17
K Ostrovu se blíží další vojenské jednotky. Opět se ozývá městský rozhlas:
„Žádáme obyvatele, aby evakuovali město. Odboj nemůže udržet celý Ostrov před Němci, prosíme tedy všechny obyvatele, aby opustili v zájmu vlastního bezpečí své domovy a uchýlili se do okolních vesnic. Tamní obyvatelé slíbili, že vám poskytnou ubytování. Vemte si s sebou prosím veškeré zásoby, které poberete.“

—

15:36
Propukají tvrdé boje o Ostrov. Většina obyvatel se odmítla evakuovat a pomáhá odbojářům v boji. Barikády z civilních vozů zpomalují postup tanků, davy lidí se vrhají na korby náklaďáků a odzbrojují překvapené pěšáky. Přes obrovské ztráty na obou stranách se daří Ostrov udržet v rukou odboje.

—

17:05
Několik německých houfnic ostřeluje z dálky Ostrov. Většina odbojářů se stahuje do zatím neodhalených bunkrů.

—

20:45
V Ostrově je až nepříjemný klid. Boje ustaly, houfnice se stáhly mimo dostřel, doktoři z bývalé ostrovské nemocnice přebíhají mezi bunkry a pomáhají raněným.
Škola nad velitelstvím Wikingů dostala několik zásahů, spojení se světem však kupodivu stále funguje.
„Chlapi, něco mám,“ ozývá se František, na kterého zrovna vyšla služba u internetu. Sám už taky schytal několik ran, ovládá počítač jednou rukou, druhou má po čistém průstřelu zavěšenou přes rameno.
„Německá armáda se rozhodla pro konečné řešení problémů v Ostrově,“ přečetl někdo nahlas krátkou zmínku, kterou jim anonym zanechal na týmovém webu.
„A to má znamenat sakra co?“
„No nevim, ale bude to asi vážný. Rozmístěte zase hlídky a kdo může, ať se vyspí, čeká nás asi ještě dost práce.“

—

31.12.2008 06:00
„Konečně se na net dostaly zprávy, co se dělo v republice po tom vysílání. Několik demonstrací, všechny vojensky potlačený. Mezi lidma to vře,“ oznamuje Freed sedící u počítače.
„Dokonce i zahraničí už se ozvalo, na CNN i BBC jsme ve hlavních zprávách,“ přidává se Čerm.
Nikdo nemohl přes noc usnout, takže všichni sedí v „komunikačce“, jak tomu přezdívají, a sledují zprávy z okolí.

Náhle se ozve vysílačka:
„Tady Neut, tady Neut, volám Wikingy.“
„Wiking příjem“
„Kluci tomu nebudete věřit, oni vypadli. V Jáchymově nezbyl ani jeden Němčour. Odjeli zase zpátky za hranice!“
„To si snad děláš srandu, to je super!“ V komunikačce se ozývají výkřiky radosti.
„Rychle, co zbytek republiky?“ napadne někoho.

—

09:00
Na internetu se nedozvěděli nic, postupným obvoláváním Wikingové zjistili, že Německá armáda opustila i Karlovy Vary, ale odtáhli směrem na Plzeň.
„Tak nevim, co sakra timhle sledujou?“ ozve se někdo.

—

11:50
Ve Strahovském pokoji se rozezvoní telefon. Jeden člověk ho zvedne, dalších pět jej s napětím sleduje.
„Ano… Jasně, můžem vysílat. Bude to k poslechnutí na netu… Rozdal sem adresu všem co znám a ty to rozdaj dál… Moment,“ zapojuje telefon kabelem do počítače. „Můžete!“

„Vážení spoluobčané, zdraví vás Wikingové,
rád bych vám oznámil, že naše včerejší vysílání mělo úspěch. Konečně se i v zahraničí mluví o okupaci České republiky, suverénního demokratického státu, i o tom, že se Český národ nenechal podrobit. Jsme hrdí, že jsme občany České republiky a že za její obranu můžeme bojovat.
S hrdostí v srdci vám oznamujeme, že město Ostrov přes značné ztráty stále odolává německému náporu. Podle posledních zpráv se jednotky Bundeswehru začaly stahovat z okolí Ostrova. Věříme, že se postupně stáhnou z celého území České republiky.
Pamatujte -  máme ve státním znaku lva, bojujme podle toho.
Wikingové končí.“

—

15:30
Na webu 56. Wiking Division se hromadí blahopřejné zprávy. V bezprostředním okolí Ostrova se již nevyskytují žádné jednotky Bundeswehru, zbytek republiky však nadále ovládají Němci.

—

16:00
Byl vydán zákaz vycházení pro celou Českou republiku. Kdo vyjde na ulici na obsazeném území, bude zastřelen. Němci se snaží zablokovat internet v celé zemi, příliš se jim to ale nedaří.
V okolí Ostrova je nadále klid.

—

22:45
„Ozvali se kluci z Kynšperka.“
„Co pro nás maj zajímavýho?“
„Moment… poslouchali nějaký Němce předtim, než odjeli.“
„A? Co se dověděli?“
„Oni se nestahovali jen za hranice… vyklízej kruh kolem Ostrova…“ v komunikačce se rozhostilo ticho.

—

22:55
„Ale tohle je protiatomovej bunkr, měl by přece atomovku vydržet!“ naléhal František na jednoho z Wikingů.
„Jenže byl jako protiatomovej stavěnej za studený války. Dneska sou ty bomby mnohem silnější. Stavěli ho politický vězni, takže se mu nedá moc věřit. A neni vybavenej na přežití spadu. Máme tu zásoby, ale nefunguje generátor kyslíku. A nemáme žádný prostředky na ochranu proti radiaci,“ Wiking má ve tváři strhaný výraz, ale je vnitřně vyrovnaný. „Udělali jsme, co jsme mohli. Ostatní už není na nás, ale na zbytku národa.“

—

23:35
„Obyvatelé České republiky, tady Wikingové,“  vysílání nezní tak bojovně jako předtím.
„Máme neověřené zprávy, že se německé velení rozhodlo na potlačení odporu použít zbraně hromadného ničení. Proto žádáme všechny obyvatele západních Čech, aby opustili své domovy a stáhli se více na východ. Pravděpodobným cílem totiž je Ostrov, poslední svobodné české město. Obyvatele zbytku republiky žádáme, aby v rámci solidarity poskytli pomoc a přístřeší evakuovaným obyvatelům ze západu.
Náš ozbrojený odpor nejspíš skončí, věřím však, že  české vlastenectví a národní hrdost nedovolí Čechům, aby se nechali podrobit cizinci. Povstaňte a pokračujte v naší práci. Vyžeňte Němce zpátky, kam patří…
Nezapomeňte, pro co umírali lidé v Ostrově… nezapomeňte na jejich oběť…
Wiking… končí“

Honza domluvil a odložil telefon. V očích měl po dlouhé době slzy. Myslel si, že mu je žár boje už vysušil… ale teď – tváří v tvář konci, si slzy snad mohl dovolit. Otočil se na ostatní v komunikačce:
„Bylo mi ctí bojovat po vašem boku pánové,“ kdosi dotáhl basu lahvových piv. „Tak jako za stara: Ať to střílí!“ naposledy si připili.

—

1.1.2009 0:00
Přelom let 2008 a 2009 se navždy zapsal do historie. V tom jednom okamžiku se stalo tolik událostí…
-Český národ po téměř dvaceti letech vyšel do ulic. Němečtí vojáci v úžasu zůstávali stát, protože proti nim stáli mladí, staří, děti, ženy s kočárky… Snad nikdo nezůstal doma.
-Slovenská republika a nezávisle na tom i zbytek aliance NATO vyhlásili válku Německu…
-Vojáci 601. skupiny speciálních sil v Prostějově se zmocnili skladu, kam při okupaci odevzdali zbraně, a povstali proti Němcům
-Potřetí v lidských dějinách byla zneužita jaderná energie proti civilnímu obyvatelstvu. Ostrov, malé město ve střední Evropě, se zařadil po bok Hirošimy a Nagasaki a ve svém důsledku i po bok Lidic a Ležáků… byl vymazán z povrchu země.
Epicentrum výbuchu se nacházelo přímo v místě školy, kde sídlili Wikingové. Bunkr i s odbojáři se vypařil během zlomku sekundy.

—

1.1.2011 12:00
Na místě bývalé základní školy v Ostrově byl vztyčen pomník 56. Wiking Division. Většina lidí, kteří znali její členy jménem, zahynula během výbuchu, proto bylo rozhodnuto nechat na památníku jejich airsoftové přezdívky, pod kterými vystupovali na svém webu:
- Čerm
- Freed
- Gorn
- Pižmoň
- Gabe
- Novy
- madMUCIN
- Neut
Po dlouhém zkoumání zbylých důkazů byl na čestné místo na památníku připsán František Krejcar – válečný reportér Českého rozhlasu, čestný Wiking.

—

Dnes už se nikdo z Wikingů nedozví, že za celou okupací stál jeden neonacistický generál, kterému se podařilo ve vší tichosti zorganizovat v Německu puč a převzít moc, aby se ihned na to zaměřil na Českou republiku, zdroj tolika problémů Německa v minulosti.
Proč jej následoval takřka celý Bundeswehr, zůstává záhadou. Všichni němečtí důstojníci spáchali po dobití Berlína sebevraždu, nezbyl nikdo, kdo by podal vysvětlení.
Okupace České republiky na přelomu let 2008 a 2009 pravděpodobně zůstane navždy záhadou.